MUDr. Jan Bureš, DrSc.

Zkoumal podstatu paměti u pokusných laboratorních zvířat a u člověka. Zjistil, jak vlna šířící se deprese v mozkové kůře dočasně zhoršuje paměť a jak se informace uchovávají i v jiných částech mozku (hipokampu aj.). Jeho jméno nese i cyklus Burešových přednášek, které ústav od r. 2013 organizuje.

Více o osobnosti Dr. Jana Bureše a jeho působení v FGÚ

Jan Bureš začal vědecky pracovat jako student lékařské fakulty pod vedením doc. Zdeňka Servíta. První téma jeho výzkumu představovala epilepsie – v časných padesátých letech pochopitelně reflexní. Dr. Bureš se záhy se osamostatnil a zahájil první velkou kapitolu své výzkumné aktivity, když se začal zabývat fenoménem a mechanismy šířící se deprese elektroencefalografické (EEG) aktivity.

V této oblasti publikoval mnoho zásadních prací o mechanismu jejího vzniku, úloze draselných iontů a šíření vlny deprese, stejně jako o možnostech blokády tohoto šíření. Tyto práce často využívaly elektrofyziologických metod. Řešil i vztah šířící se deprese a terminální anoxické depolarizace. Originální jsou jeho pojednání o ontogenetickém vývoji šířící se deprese v mozkové kůře a hipokampu. V momentu, kdy byla k dispozici metoda iontově selektivních elektrod, se stal iniciátorem a spoluautorem publikace definitivně prokazující zásadní roli draselných iontů ve fenoménu šířící se deprese. Publikace po zásluze přinesla svým autorům označení citačních klasiků. I přesto, že v oblasti fenoménu šířící se deprese EEG aktivity byl dr. Bureš uznávanou autoritou, nespokojil se s dosaženými úspěchy a zahájil výzkum v další oblasti neurověd.

Šířící se depresi použil jako metodu dočasného vyřazení mozkových struktur v oblasti učení a paměti. Jeho díla publikovaná s manželkou Olgou připomínají precizně řešené šachové úlohy – úspěšně analyzovali vznik, přenos a vybavování paměťových stop. Ani u tohoto tématu se však dr. Bureš nezdržel natrvalo a znovu zásadně změnil objekt výzkumu. Od osmdesátých let se věnoval tématu prostorové navigace, tj. schopnosti živočichů najít ve svém prostředí cíle, kterou lze považovat za zvířecí analogii lidské deklarativní paměti. V oblasti prostorové navigace byl dr. J. Bureš nositelem převratných myšlenek a vyvinul několik zásadních behaviorálních přístupů. Rozpracoval koncept lateralizace a transferu paměťových stop; v tomto případě šlo o to, že selektivní funkční blokádou nervové tkáně v jedné polovině mozku „přiměl paměťovou stopu“ usídlit se pouze v jedné hemisféře mozku, odkud se mohla za určitých podmínek přesunout do hemisféry druhé.

Dr. Bureš vyvinul zásadní inovace též ve studiu chování, např. tzv. radiální vodní bludiště, v němž potkan plaval a hledal ostrůvek skrytý v jednom z ramen bludiště, a také tzv. „platformu na vyžádání“ (on-demand platform). Platformu na vyžádání představoval ostrůvek zanořený hluboko pod hladinou; teprve pokud plavající potkan pobýval v cílové oblasti po určitou dobu, ostrůvek se „vynořil“ a umožnil zvířeti spočinout. Není bez zajímavosti, že sám vynálezce vodního bludiště, badatel Richard Morris, tuto inovaci o pár let později oživil a pod názvem Atlantis platform s ní provedl několik zásadních studií. Od devadesátých let se dr. Bureš věnoval studiu tzv. místových buněk (place cells), neuronů signalizujících v mozku aktuální polohu zvířete. Publikoval několik dodnes citovaných prací a prosadil revoluční koncept, že místové buňky je potřeba měřit především v prostorových úlohách, abychom porozuměli jejich roli v navigaci; vědci tyto neurony v devadesátých letech studovali v arénách, kde se zvířata pohybovala náhodně.

V roce 1995 byl dr. Jan Bureš jako jediný Čech trvale žijící mimo území USA jmenován členem americké Akademie věd. I přes své zásluhy a prestiž zůstal skromným a otevřeným člověkem, pro kterého byla věda vzrušujícím posláním, a do konce své aktivní kariéry se věnoval mladým kolegům. Za celý život získal pro lásku k vědě a poznání nespočet mladých adeptů, a to díky mimořádně osobnímu a lidskému přístupu, jemuž nechyběl decentní, avšak velmi osvobozující humor.

text: Aleš Stuchlík a Pavel Mareš